Zvyšujeme vzdělanost a ukazujeme dospívajícím dětem, jak se zapojit do pracovního procesu. Na učitelské platy ale koukáme jen zdálky

Vždycky, když jsem v nějaké složité situaci, tak si na ni vzpomenu - malá holka, co žila jen s tátou a mámu měla ve vězení. Její rodinné prostředí bylo ukázkou toho, jak by žádné dítě žít nemělo. A ona se z něj chtěla vymanit, chtěla žít jinak. Pravidelně k nám do nízkoprahového klubu chodila, i když ji otec zamykal doma a zakazoval jí to. Její příběh mě motivuje. Sama jsem do nízkoprahového klubu chodila, taky jsem to neměla jednoduché, ale tohle bych nezvládla.

Denně k nám do klubu chodí zhruba šedesát dětí, nás je na ně pět. Pět, kterým není jedno, jak žijí děti v našem okolí. Nemáme ani brigádníky na doučování. Za třináct let fungování jsme se hodně posunuli. Dřív jsme měli sotva patro, dnes sídlíme ve dvoupatrové budově, která má v suterénu i vlastní hudebnu. Protože hudbu a tanec děcka milují. Tu jsme si ale mohli dovolit jen díky příspěvkům od dárců a několika organizací.

Řešíme s dětmi úplně všechno, od rodinných problémů, přes školu až po komunikaci s úřady. Většina z nich pochází z nefunkčního prostředí, běžně se v rodině setkávají s alkoholem nebo drogami, potýkají se s násilím či psychickými problémy. Ke vzdělání je nikdo nevede. Často ani nevědí, jak zažádat o občanský průkaz. Díky nám můžou žít jinak, mají v nás vzor, který v domovském prostředí nemají.

S několika dětmi jsme se protančili až na celostátní soutěž v moderním tanci. To pro mě byla nejlepší odměna. Ukázala jsem jim, že když jsou zapálení a tvrdě dřou, můžou něco dokázat. Já sama jsem toho důkazem. Chodí k nám děti, které třeba nikdy nebyly na výletě po památkách nebo v kině. Předáváme jim tak kulturní hodnoty české společnosti. Zvláště romské děti mají z rodiny jiné kulturní vzorce, holkám tam nikdo neradí, aby šly studovat, mají mít rodinu, a tím to hasne. Nebýt našeho nízkoprahového klubu, děti by ani nevěděly, proč se třeba chodí do divadla, natož aby věděly, jak se tam mají chovat. To vše je vzdaluje od většinové společnosti.

Vím, že bych jinde byla lépe placená, ale tahle práce má smysl. Nejde to dělat, pokud chcete zbohatnout. Přitom výsledky naší práce jsou vidět v celém regionu, zvyšuje se například vzdělanost Romů, a díky tomu se více zapojují do pracovního procesu a jsou plnohodnotnou součástí společnosti. Občas si říkám, že bychom měli mít stejné peníze jako třeba učitelé. Neučíme děti sice město, moře a vyjmenovaná slova, učíme je ale, jak zvládnou život, jak obstát ve společnosti, přestože doma nikdy nic takového neviděly. Kdo s těmito dětmi bude, když ne my?

Andrea Bendíková

Kontaktní pracovnice v nízkoprahovém klubu pro děti a mládež, Diakonie ČCE